Ego je špatné!
Tohle jsem si alespoň zpočátku odnesla z toho, když jsem vlastní ego začala velmi opatrně poznávat. Věřila jsem dokonce krátce i tomu, že se této svojí části musím zbavit a že pak bude svět sluníčkové místo, kde je všechno v pořádku a já se budu vznášet na růžovém obláčku. Což samozřejmě nefungovalo.
Tím, že jsem tuto svou část stále odmítala, jsem si zadělávala na dost velký problém, protože jsem si za prvé neuvědomila, že ego není škodič, a za druhé mi nedocházelo, že člověk musí přijímat svou celistvost, tedy i ty stránky, které se mu zrovna nelíbí.
A co to vlastně to „ego“ je?
Obecné definice ega lze nalézt na internetu, já sama ego definovat v tuto chvíli nedokáži. Co ale dokáži vnímat, jsou tělesné pocity, kdy z ega jednám, a také momenty, kdy se mé ego cítí ohroženo a já potom na toto „ohrožení“ reaguji. Rovněž už často dokáži vnímat projevy ega u ostatních – pochopitelně, protože trám v oku svém nevidím, to dá rozum!
Projevy ega jsou velmi různorodé. Začnu od těch, kterým možná nebudete věřit, a možná jste se ještě nesetkali s jejich zařazením do projevů ega:
- neschopnost vyjádřit (a často i jen uznat) své potřeby – např. říct si o zvýšení platu,
- neochota vystupovat na veřejnosti, být chválen,
- neschopnost věřit sobě a své hodnotě a schopnostem, neschopnost se dostatečně ocenit, nevíra, že si mohu zasloužit něco lepšího.
Je normální tyto pocity občas mít, tj. pocit, že není dobře se prezentovat, že není dobře teď začít vyžadovat uspokojení mé potřeby. Ale pokud je to stav trvalý a – teď pozor – má vliv na fyzický stav, vztahy a duševní zdraví, potom je nutné jej řešit.
Další projevy ega si určitě umíte dosadit sami:
- statusové záležitosti – velké auto, malý mobil, vysoká funkce,
- snaha být středem pozornosti,
- víra, že jsem za všech okolností nejchytřejší v místnosti a že všichni si ze mě akorát sednou na zadek,
- a nakonec – pocit, že vím úplně přesně, co je pro ostatní nejlepší a nebojím se podle toho jim zorganizovat život. A pokud je to kombinované s pocitem oběti, že dotyčný/á, když odmítnete nabídku „pomoci“, se rozpláče, nebo začne křičet, tak máte i manipulátora, gratuluju!
Tohle už zní více povědomě, že? Vědomí vlastní neomylnosti, nezpochybnitelnosti a sebestřednosti, tak je často ego vnímáno, takové, které má potřebu zasahovat a ovlivňovat životy ostatních, ví lépe, jak oni, co je pro ně dobré, a řídí jim život.
Dalším příkladem nezpracovaného ega (a to se asi hodně lidem nebude líbit) je prototyp záchranáře – tj. sousedka, která se i po půl roce od sundání sádry motá v naší kuchyni, a najednou zjistíme, že jsme přejali její jídelníček. On to ten člověk nemyslí špatně. On má jen tolik nezpracovaných věcí, které ho nutí neustále pohlížet do své (údajně) nehezké hlubiny, že utíká k pomáhání okolí. Jinak to neumí.
Ego je dobré!
Vážně?! Jo! A proč? Možná jste si po přečtení předchozích odstavců pomysleli, že nám ego akorát pořádně komplikuje život, a že není o co stát.
Takže – co a proč je na egu dobré a proč ho vůbec máme?
To „proč“ je podle mě klíčové.
Věřím tomu, že díky zdravému egu máme zdravé hranice.
Osobně cítím ego vyloženě jako naši vrstvu (např. těsně nad kůží), která nás chrání. V případě, kdy na mě někdo slovně zaútočí, cítím se ohrožena, konkrétně mohu dokonce tento pocit zakoušet fyzicky v okolí solaru plexu (zjednodušeně – okolí žaludku), kde podle některých nauk je sídlo naší životní síly, a prý také ega. Můžete si to vyzkoušet, když si vybavíte příhodu, kdy vás někdo urazil, a je možné, že si uvědomíte slabost či jiný nepříjemný pocit v okolí právě žaludku.
Co jsou to ale ty „zdravé hranice“?
Zdravé hranice lze popsat jako přirozené vnímání sebe sama, kdy nemám potřebu zasahovat do života ostatních a ani si nedám zasahovat do svého života, současně ale jsem otevřený-otevřená možnostem a neodmítám něco jen proto, že s tím přišel někdo jiný než já.
Je dobré ještě poznamenat a uvědomit si, že zdravé hranice a laskavost nejsou v protikladu. Ale že máme být především a v první řadě laskaví sami k sobě.
A jak tedy na život s egem?
Normálně. Tedy žít svůj život tak, abych nepřekračoval hranice ostatních, a současně si nenechat překračovat hranice vlastní. A stále se vracet vědomě do rovnováhy.
Uvědomit si, kdy mi např. není dobře v něčí přítomnosti a snažit se tomu pocitu porozumět, rovněž si stále uvědomovat, jestli moje pocity ze vzájemné interakce jsou pravdivé a jestli i druhá strana vnímá naši přítomnost – náš přínos – stejně, jako my sami.
Vhodný nástroj k práci s egem je sebereflexe ve smyslu vnímání vlastních pocitů. Je potřeba jim porozumět a nezaměňovat je s emocemi. Osobně pocit přirovnávám spíše k intuici, zatímco emoce je automatická reakce na situaci. Emoce je pro mě oproti pocitu rychlejší.
Pokud mám tedy pocit, jak jsem to všem natřel a že jsem úžasný, tak ze mě asi mluví ego. Nebo mám pocit, že se na mě zase zapomnělo, a já se tím užírám, protože prostě nejsem s to se ozvat? Určitě ego!
To nejlepší na konec
Pravda je, že od ega se asi očistit nejde. Co ale jde, je hlídat si, jak velké ego máme. A skutečně stačí si k tomu jen procítit pocit, kam zasahuje energie, se kterou se vyjadřuji. Je menší než já, je součástí mě? Nebo ta energie má snahu zasáhnout celou místnost a přilehlý vesmír?
A to nejdůležitější je se z toho nezbláznit a nebrat to celé moc vážně.
Redakčně kráceno. Úplná verze článku k dispozici na: https://www.petrasimonova.cz/l/ego-a-ja/
