Při vyslovení slova konflikt mnohému naskočí husí kůže. Většinou se mu snažíme vyhnout, jen menšina lidí spory má ráda. Ovšem konflikt ze života nelze vymazat. Je logickým projevem v kontaktech mezi jedinečnými individualitami.
Až si jednou společnost naklonuje jen jednosměrně uvažující a jednající jedince, o konflikty se připraví. Škoda… vždyť jedním z rysů konfliktu je i jeho vlastnost fungovat jako zárodečný prvek pokroku. Vývoj konflikt potřebuje.
Problém nastává, když spory nezvládáme, nedokážeme je řešit. Zhoršuje se komunikace mezi stranami sporu. Nastupují vypjaté emoce, atmosféra v konfliktním prostředí – lhostejno zda v soukromí či na pracovišti – je agresivní už nejen ve slovech, ale i v chování a jednání dotčených osob.
Úlevu se snažíme najít u přátel, známých, někdy až u psychologa a v nejhorším u právníka. Výsledkem je suma nejrůznějších rad, co si v dané konfliktní situaci počít. Rad mnohdy sice dobře míněných, ale nezřídka i protichůdných. Vyplývajících prostě z toho, že co rádce či poradce, to jiná osobnost jiná životní zkušenost, jiný pohled na spor. Zásadní problém každého konfliktu je totiž v tom, že jeho jádro je vlastní právě jen zúčastněným stranám. A proto každá sebelépe míněná rada z osobní zkušenosti někoho druhého či z obecných etických či právních norem vždy zůstane jen vnější intervencí.
A přitom v zahraničí existuje již osvědčená metoda rychlého a kultivovaného řešení konfliktů a sporů – mediace. V řadě západních zemí je dokonce součástí právního systému. (Vzpomeňme americký film Disclosure – Skandální odhalení.) V Česku je zatím mediace využívána jen ve sféře trestního práva. A přitom dokáže mnohem víc v oblasti běžných občanských sporů. Cestou mimosoudního projednání konfliktu umí rozplést až tři ze čtyř zdánlivě neřešitelných sporů. Základem je vstup třetí neutrální strany – odborně vyškoleného mediátora – který vede jednání sporných stran s cílem vytvořit oboustranně přijatelnou dohodu.
