Kardinálním argumentem na podporu mediace je, kolik sporů už v současnosti v zahraničí pomáhá tento kulturní způsob projednávání konfliktů řešit…
V zemích, které označujeme jako ty se západní kulturou, a ve kterých je již mediace organickou složkou právního systému, se používá mediace zhruba ve dvou třetinách rodinných, občansko-právních, ale i pracovních a obchodních sporů.
(Zde dovolte malou, avšak nezbytnou – protože aktuální – odbočku. Má podobu řečnické otázky volně vyslovené do vzduchu a neočekávající tudíž ani odpověď: Zda-li by třeba křečovitě jednání zástupců odborů a vedení firmy v mladoboleslavské automobilce neskončilo k oboustranné spokojenosti nakonec dosaženým výsledkem již dávno, kdyby bylo zprostředkované zkušeným mediátorem?)
Je jasné, že ani ne půlstoletí starý obor mediace se stále vyvíjí. Nicméně již nyní jednoznačně prokazuje, v jakých oblastech má mediační princip řešení sporů opodstatnění a naopak, pro které spory je kontraindikován.
Může fungovat v trestně právní sféře (což je v Česku zatím také jediná systémově zakotvená oblast), ale i ve sporech rodinných, pracovních a obchodních. Hodně dobré zkušenosti vykazuje v konfliktech mezi zástupci různých etnik, ale i v rámci jedné komunity (sousedské vztahy) a například ve školách. Zajímavé jsou i zkušenosti s využitím mediačních metod v profesních sporech, v diplomacii, církevní sféře, ale i při kolektivním vyjednávání odborů se zaměstnavateli.
Naopak platí, bez ohledu na sféru, odkud konflikt pochází, že mediace nemůže dospět k cíli – tedy ke smlouvě zúčastněných stran – když jedna z nich si plete (i přes úvodní vysvětlující poučení) mediaci se soudem a čeká rozsudek, nebo používá proti partnerovi násilí, či není schopna produktivní diskuze kvůli své patologické indispozici. Mediace je kulturní prostředek.
