Informace jsou všude. Museli bychom být slepí a hluší, abychom se takřka neustále nesetkávali s tím, že se nám vnucuje nějaká ucelená a zpracovaná informace. Rostou ze země, visí na domech, létají vzduchem, jsou všude, kde byste je nečekali a kde na ně nejste zvědaví. Jestliže bylo nutné ještě nedávno většinu informací – bez ohledu na jejich druh – pracně vyhledávat, dnes je situace taková, že v v mnoha oblastech se informace nabízejí samy, dotěrnější než komáři, uprchnout nelze. Agresivita, s jakou se někdy informace vnucují, často hraničí s omezováním osobní svobody. Proč někdo tak intenzivně, sugestivně a útočně touží po tom, aby nám něco sdělil? Jaká jsou jeho očekávání?
Nejsme náhodou až příliš „intuitivní a důvěřiví“při spokojené konzumaci toho, co je nám s takovou ochotou a servilitou předkládáno, když základním předpokladem v přístupu k informacím v informačním věku je nedůvěra a kritický přístup?
Matrix, nebo něco méně fantaskního?
Není asi nic objevitelského a originálního klást si podobné otázky. Stalo se dokonce „v lepších kruzích“ jakýmsi trendem veřejně zpochybňovat to, co se objeví v médiích, považovat jejich řeč za metajazyk a hledat v něm skrytá sdělení dotýkající se skutečného stavu světa za oponou oficiálního veřejného diskursu. Většinou se pak mluví o nějaké přímé propojenosti médií a politiky na úrovni společných zájmů osob nebo skupin, které manipulací veřejného mínění vytvářejí podmínky pro jejich naplňování v rozporu s tím, jaký je zájem veřejný. Je to jistě lákavá konspirační představa světa, v němž je všechno manipulováno s naprostou dokonalostí tak, že vlastně je vytvořen jakýsi virtuální, neskutečný model, irealita, v níž se odehrává život jedince i společnosti, přičemž je toto dění projektováno, produkováno a řízeno skupinou vyvolených, kteří se na to vše nepřetržitě dívají jako do akvária, ovládajíce jeho život..
Takové představy, které bych pracovně pojmenoval Matrix, jsou velmi časté a je za nimi prastarý princip náboženství, tedy ve smyslu tom, že náboženství přináší v určitém historickém momentu přijatelné vysvětlení toho, co zdá být nevysvětlitelné. Náboženská redukce a následná paralelní ontologie ve výkladu nejrůznějších podstat je také takovou projekcí ireality napřažené už nikoliv k tomu, co je podstatou, ale k tomu, jak ji vysvětlit všem ostatním a jak je zároveň přesvědčit, aby právě tuto hypotézu přijali za (jedinou) pravdivou… Konspirační teorie, nebo lépe řečeno konspirace jako metoda výkladu podstat tohoto světa, je totiž také náboženstvím. Je náboženstvím svého druhu, i když její „pravda“ může být vždy trochu jiná. Metoda jejího hledání je totiž vždy stejná, což je podobné, jako u volnějších náboženství.
Takové představy samozřejmě nelze úplně vyvrátit, stejně tak se ale těžko dá potvrdit jejich platnost. Pokud ale vezmeme v úvahu, že taková teorie má opět vnést jakýsi zjednodušující pohled na těžko vysvětlitelnou skutečnost, měli bychom přemýšlet i o jiných alternativách pro lepší pochopení toho, co se vlastně o kolo nás (a skrze nás) děje. Vysvětlení se často mohou zdát více prozaičtější a méně šokující než Matrix, ale jejich pravděpodobnost je stejně velká.
Dokonce to může být tak, že jednotlivé události se odehrávají v režimu Matrixu, ale v mnoha dalších jde o souběh zcela běžného jednání všech zainteresovaných lidí, v jehož rozmanitosti lze těžko najít vzorec lidsky pochopitelné kauzality, který by byl jednoduše uchopitelný a popsatelný, jako v případě matrixových teorií. Není podle mě možné úplně přesně zachytit to, co se děje ve veřejném prostoru v rámci společenské komunikace, stanovit její zákonitosti a principy, což činí tuto důležitou oblast existence lidské společnosti krajně nevyzpytatelnou, a tedy také vyzývavou vůči odvěké lidské snaze vše přesně vymezit, orámovat, principializovat a tedy vyrobit něco docela umělého a nedostatečného.
O to cennější je ohledávat tuto oblast bez unáhlených závěrů a pouze předkládat vše, co je třeba brát v úvahu při poznávání toho, do jaké míry jsme utvářeni tím, co se sami snažíme utvářet. Taková šetření nemusí být vždy příjemná, ale mohou pomoci tam, kde se necháváme často zbytečně vláčet, místo abychom řídili své vlastní kroky.
České mediální prostředí: z bažiny do tekutých písků
O tom, co se vlastně ve veřejném prostoru děje, se vedou spory podobné těm, které se týkají existence nebo neexistence mimozemských civilizací. Média bezesporu tvoří určité rozhraní společenského diskursu a podle individuální síly jej ovlivňují selekcí, důrazem na jednotlivá témata, stanovováním určitých hodnotových žebříčků, prosazováním určitého úhlu pohledu, vytvářením právě takových a takových souvislostí. Je to trochu podobný postup, jako když se v některých kulturách dětem deformovaly tvary lebek svazováním nebo trvalým tlakem.
Často přitom samozřejmě docházelo k tomu, že deformace lebky zabránila zdravému vývoji a došlo k vývoji patologickému, k mentálnímu postižení. To je pochopitelně možné i v případě tlaku médií na veřejnost. Média skutečně jsou nástroje, které mohou ovlivnit zdravý vývoj společenského diskursu. V ideálním případě média slouží k bourání bariér a stropů, které jsou buď přirozené z hlediska konstituce lidského myšlení, nebo jsou neúnavně budovány mocenskými mechanismy, které společnost dynamizují a vytvářejí její vývoj. Mocenské mechanismy přitom mají jednu nehezkou vlastnost: jejich činnost má za cíl v prvé řadě stabilizaci moci pro určitou skupinu lidí (Vilfredo Pareto mluvil o elitách a jejich střídání u moci).
Činí to tím způsobem, že vytvářejí a ohraničují ideologický prostor veřejného diskursu a snaží se jej završit tak, aby přes jeho hranice nebylo „vidět“. Ideální představa je taková, že média tyto snahy narušují a když se jim nedaří drolit tyto ideologické stavby úplně, vytvářejí alespoň okna, kterými je vidět ven, vně uzavřených ideologických prostorů. To je ale pouze představa, která se liší od skutečnosti stejně, jako se liší představa politiky coby prosazování veřejného zájmu od politiky praktické. V českém kulturním prostoru je navíc situace o to více složitější, že se zde média často vůbec nedostávají do postavení droličů ideologických staveb a naopak spíše přispívají k jejich úsilí.
Není například nijak racionálně odůvodnitelné, že právě MF Dnes je nejčtenějším deníkem v zemi. To není odrazem kvality, šíře, hloubky ani objevnosti informací, které tento deník přináší, je to pouze odraz politicko sociálního vývoje, který zde v proběhl v posledních sedmnácti letech. Deník Mladá fronta byl jednou z tiskovin vycházejících pod kontrolou komunistické strany v dobách před listopadem 1989. Po roce 1989 proběhla v tomto deníku zajímavá „změna vlastníka“. Tehdejší zaměstnanci, vesměs samozřejmě poplatní komunistickému režimu, „zprivatizovali“ titul s celým jeho zázemím, vytvořili akciovou společnost a sami se stali akcionáři. Vzniklá akciová společnost se posléze dostala do rukou zahraničního investora.
A i když personální obsazení zůstalo ve do velké míry stejné, deník se začal měnit. Stejně, jako byl dříve servilní vůči režimu komunistickému, stal se servilním vůči režimu, který nově vznikal. Vezl se přitom na vlně euforie, kterou vyvolaly společenské změny po roce 1989. Veřejnost reagovala samozřejmě pozitivně, očekávání společnosti byla velká, všude okolo se nabízely jistoty desetinásobků a chtěl-li si deník vybudovat skutečně silnou čtenářskou základnu, musel jí vycházet vstříc v upevňování jejích snů.
Kdyby MF Dnes místo toho psala o společenských proměnách kriticky, což se od média očekává, nebyla by obliba tohoto plátku rozhodně tak velká. Málokdo chtěl na začátku devadesátých let slyšet o tom, jaké nastanou problémy, většinu lidí zajímaly zářné zítřky. A se slibováním zářných zítřků měla přece Mladá fronta dostatek zkušeností z éry před listopadem 1989.
Stejně tak bychom mohli zmínit vývoj v dalších médiích, zejména v televizích. Ta tak zvaná veřejnoprávní je po celou dobu od svého „osvobození“ zmítána politickými a dalšími vlivy, které nechávají patrné a nesmazatelné stopy na tom, kterak je jejím prostřednictvím uskutečňována veřejná služba. Česká televize je permanentně kritizována za svou práci a se stejnou permanencí se projevuje jako nefunkční model komerčně „nezávislého“ plošného média, jehož jedinou ambicí by mělo být poskytovat společnosti to, pro co si ji zřídila – vyvážené zpravodajství bez ohledu na individuální či skupinové zájmy.
A tak místo médií veřejné služby zde máme podivné organizace, které nejen že cítí potřebu přizpůsobovat se diktátu komerce (stačí si projít programovou skladbu ČT), ale ta jsou navíc velmi silně ovlivňována tlaky konkrétních politických subjektů, tedy zejména těch parlamentních, které přímo delegují své členy do mediálních rad dohlížejících nad činností veřejnoprávních médií. Komerční média, a není to pouze případ MF Dnes, zase buď rezignují na jakoukoliv snahu o objektivitu a jedinou jejich rozeznatelnou a evidentní snahou je maximalizace „klientů“ (TV Nova), nebo se snaží doslova budovat v rámci společenského diskursu určitou ideologickou bariéru (MF Dnes, Právo), která tím, že prostor diskursu zužuje, vytváří přehlednější a snadněji čitelnější dojem z reality, než ve skutečnosti je.
V obou případech je samozřejmě důležité, jak si média s (i)realitou pohrávají. Je nutné realitu nejprve nivelizovat na takovou percepční úroveň, která zajistí co nejširší okruh čtenářů. Je to vlastně společenský paradox, ale masmédium, které dlouhodobě prokazuje sledovanost v řádech statisíců či milionů lidí (bereme-li samozřejmě v úvahu společnost velikosti českého národa), je apriori nedůvěryhodné právě proto, že je jeho obliba tak vysoká. Snaha o racionální minimalizaci a emocionální maximalizaci při tvorbě a předávání informací mají za cíl dosažení co největšího zisku. Snaha o zjednodušování ve smyslu ideologickém zase má usnadňovat chápání často velmi rozporuplných a ideologicky indiferentních fenoménů, které mohou mít – z ideologického hlediska – naprosto protikladné podstaty. Jejich „čitelnost“ pak spočívá vtom, že jsou viděny prizmatem daného média, které je pro jeho „klienty“ vlastně takovým kompatibilním překladatelem okolního dění.
Při vší nedůvěryhodnosti, proč tolik důvěry?
Je to jen velmi hrubý nástin toho, na jakých principech média fungují a samozřejmě by se dalo diskutovat i o dalších, například o přímém propojení médií na komerční a politickou scénu skrze spřízněné lobbisty a PR agentury, ale nejde o úplný výčet, nýbrž o snahu vytýčit rozhodně problematickou úlohu médií ve společnosti. Nepochybně znepokojivé také je, že tyto trendy, které ovlivňují podobu médií, také nastavují určitou úroveň. Ta se pak stává měřítkem pro hodnocení jednotlivých jevů v této oblasti a celkový úpadek se projevuje snahou čím dál častěji obhajovat patologické principy.
Při vší nedůvěryhodnosti, kterou média při trochu bližším zkoumání projevují, by jejich podivná existence nebyla zase tak hrozná, kdyby… Kdyby médiím nedůvěřovalo tolik lidí. Podle nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) důvěřuje médiím stále nadpoloviční většina lidí, přičemž u televizí a rozhlasových stanic se jedná o dvoutřetinovou respektive téměř tříčtvrteční důvěru veřejnosti! Podle stejného výzkumu přitom má důvěra v média kolísavou a v případě tisku v poslední době mírně klesající tendenci, ale jedná se rozdíly spíše kosmetické a možná dokonce vzniklé pouze statistickou odchylkou.
(Zdroj: CVVM)
Nežijeme přitom rozhodně v ideálním prostředí, ba právě naopak. Média nejenže principiálně nestojí na straně veřejného zájmu, ale kromě svého vlastního zájmu se často stávají nikým nevoleným a přitom silným hráčem v mocenském ringu. Proč tedy tak silná důvěra často klamané veřejnosti?
Určité vysvětlení nabízí krize autorit, kterou v našem věku bezesporu prožíváme. Média jsou alfou i omegou současné společenské komunikace, a v době krize autorit, která provází náš věk, na sebe přibírají mnohé funkce, které z jejich podstaty nevyplývají a které jsou vysvětlitelné jedině tak, že každý člověk má různě vysokou úroveň vnímání reality a na určité úrovni už není schopen kritického zhodnocení toho, co se ve skutečnosti děje. Pro mnoho lidí – odvažuju se říct, že pro většinu společnosti – je přitom úrovní, nad kterou už nejsou schopni nahlédnout, právě úroveň mediální filtrace informací o „ ne – já“.
Kam jinam jít pro dobrý příklad toho, jak se člověk učí porozumět světu i sobě, než do školy. Škola, krom jiného, hraje významnou roli ve formování systému autorit, což je pro život každé společnosti nesmírně důležitý prvek. Zdá se přitom, že současná společnost, která je do velké míry osvobozena od nutnosti shledávat autority pouze tam, kde je vztyčila nějaká vyšší moc (stát, církev), je bezradná v tom smyslu, že autority ke svému životu potřebuje a snaží se je nacházet podle svého nejlepšího svědomí a vědomí tam, kde je to nejjednodušší, tedy u prvního kusu popsaného papíru, mluvící skříňky s obrázky i bez a nejnověji také v okně otevřeném do temna s nepřeberným množstvím světýlek nejrůznějšího (nepoznaného) původu. Ivana Fantová, učitelka ze základní školy, mimochodem poukazuje na autoritu médií při popisu svých zkušeností se vzděláváním, navíc v delším časovém období:
„Dva žáci z těch, kteří úkol přinesli (vytištěný z počítače), měli naprosto identické znění, a to převyprávěný obsah celé povídky, navíc plný nehorázných nesmyslů a chyb, proto jsem jim úkol vrátila k přepracování. Oba se velice rozčílili, že to tak bylo na internetu! Řekla jsem jim (a ne poprvé), že jim sice věřím, ale že internetové texty přece musejí brát kriticky, poněvadž si na internet může dát kdokoli jakýkoli text, který zdaleka nemusí být kvalitní, že přece knihu četli, a že tedy měli zhodnotit svým rozumem správnost textu a pracovat s ním podle zadání, ne ho pouze stáhnout a vytisknout. Nesouhlasili se mnou, nepřesvědčila jsem je.
Víra v mediální sdělení je u žáků i jejich rodičů bezmezná – když jsem např. před třemi lety lamentovala nad neschopností redaktorů televize, poněvadž jsem z ní sama slyšela, že Božena Němcová se narodila 14leté matce, ačkoli je už od počátku 70. let minulého století zjištěno a ikskrát publikováno, že je to omyl Václava Černého, reagovali žáci pochybovačně: “Vy jste nějaká moc chytrá, chytřejší než televize!““(zdroj: Učitelský zpravodaj)
Jak je vidět, důvěru ve sdělení, která k nám přistupují prostřednictvím médií, si přinášíme už z dětství a v podstatě se v nás vyvíjí. S touto zkušeností tedy můžeme s pochopením číst data o tom, kolik procent společnosti médiím důvěřuje. Je to tak, že ten, kdo se dokázal oprostit od důvěry v média na základě svého racionálního zhodnocení mediální důvěryhodnosti, musel svým způsobem překonat určitou bariéru, která se zdá být pro člověka přirozená v okamžiku, kdy není veden k otevřenému myšlení. Otevřené myšlení přitom není žádná samozřejmost, je to princip, který se musí většina lidí naučit chápat a v tom pravděpodobně tkví velká část mediální bídy, kterou nepochybně prožíváme. Nelze totiž očekávat, že s obnovením svobody slova dojde automaticky také k tomu, že se lidé naučí tuto svobodu chápat. Tato společnost byla dlouhá léta přímo vychovávána k tomu, že existujme jedna historická „pravda“ a jeden správný svět, v němž je nutno se chovat jedině podle takových a takových pravidel. Odbouráním těchto vnucovaných „pravd“ a otevřením diskursu jiným „pravdám“ však nepochybně nemůže dojít k tomu, že jedinec (společnost) začne vnímat skutečnost v kontextu relevantních souvislostí, ale k tomu, že se upne k takové „pravdě“, která je mu nejbližší. To přesně vystihuje situaci před a po roce 1989 – diktát veřejného mínění ve smyslu jedné demagogie se proměnil v polydemagogické prostředí, v němž si jedinec uvyklý na uzavřený způsob vnímání a chápání zcela „svobodně“ rozhoduje, která demagogie je mu nejbližší.
Možnost takového „výběru“ je pak často považována za samotnou svobodu…
Jak z pasti
Deformaci veřejného diskursu v takové konstelaci nahrává i vrozená náklonnost člověka ke stereotypu, stále živá živočišnost jednání, která se projevuje v ritualizaci a stálém příklonu člověka k vytváření určitého mýtu, pomocí kterého lze vysvětlovat nesrozumitelnost a nezvládnutelnou šíři okolního dění. Proto si tedy mnoho lidí ráno kupuje ke stejné snídani stejné noviny, z nichž se pak s dozvídá „nové zprávy“, které však ve stereotypním podání oblíbeného tisku znamenají: vše je v pořádku, vše se stále děje podle identifikovatelného mýtu.
Tento problém má dvě řešení. Jedním z nich je, že média budou tím rozhraním společenského diskurzu, na němž se bude realita lámat v takových úhlech, které poskytnou co nejširší škálu pohledů na vždy mnohoznačnou skutečnost. V tom případě by právě média kompenzovala vrozené nedostatky jedince a umožňovala by jejich překonávání. To se podle výše načrtnutých úvah neděje a neexistuje žádná indicie k tomu si myslet, že se něco v tomto směru v blízké budoucnosti změní.
Druhá možnost se zdá stejně neuvěřitelná: společnost se naučí žít v „Matrixu“ a bude chápat mediální sdělení podle představ mediálních odborníků. Petr Kupka, student FSS MU, se před časem zeptal několika akademiků na to, zda v souvislosti s veřejným šířením informací o plánované výstavbě elementů amerického vojenského projektu National Missile Defense dochází k cíleným dezinformacím a mediálním manipulacím. Pro nás zajímavým způsobem odpověděl Otakar Šoltys, mediální analytik Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK v Praze:
„Domnívám se, že dochází k procesu, kterému se říká medializace, a ten má své vnitřní zákonitosti, ostatně dostatečně známé. Nedokážu si představit, že by se medializace vzdala střetu jako výkladového principu a eristické dialektiky jako způsobu prezentování tohoto střetu. Za desinformační a manipulační může takové postupy považovat ten, kdo zachází s mediálním diskursem intuitivně a důvěřivě.“(Zdroj: Sekuriťáci)
Zde bychom se měli podívat, zda se skutečně děje něco proto, aby se společnost zbavila svého statisticky doloženého naivního přístupu k médiím. Kde jinde by se tak mělo dít než ve škole.
Současná školská reforma předpokládá na druhém stupni základních škol a na školách středních určitý počet hodin tzv. mediální výchovy. Leckdo možná považuje za úspěch, že vůbec k něčemu takovému došlo sedmnáct let po obnovení řekněme institucionální svobody slova. S mediální výchovou však nepřijde automaticky do škol nová atmosféra, atmosféra otevřené diskuse o hlubších podstatách fenoménů deformovaných médii do jakýchsi zaběhnutých primitivních vzorců, které se snaží ve své omezenosti přinášet jednoduchá řešení často nesmírně složitých a těžko objektivně hodnotitelných témat. Nejsem si vůbec jist tím, že by byl český výchovně-vzdělávací systém schopen zajistit něco tak složitého.
Vivat internet!
Je zde ještě jedna cesta, jak vcelku účinně bránit nemístnému vlivu médií na náš život – internet. Internet skutečně představuje možnost, jak účinně ověřovat, zda informace určitého charakteru je nebo není důvěryhodná. Že internet zároveň vytváří značný prostor i pro hlušinu a opačně směřované snahy, to je samozřejmé. Často však bývá od toho odvozována celková „zhoubnost“ internetu. Zcela typické uvažování v tomto směru reprezentuje kdo jiný než mainstreamový novinář. Spolupracovník MF Dnes Vladimír Kučera v tomto deníku (22. 6. 2007) napsal:
„Dostane-li obecenstvo na výběr z nepřeberného množství informací, volí ty duchovně nejbližší, dovolím si tvrdit, že zvětšiny nejjednodušší a současně takzvaně nejatraktivnější. Z nich si vytváří svůj svět.
Tedy: bude-li se internet stále šířit po horizontálních i vertikálních liniích, a tím získá většinová společnost možnost zcela rezignovat na selektovaný příjem sdělení prostřednictvím konzervativních médií, aniž by ztratila iluzi, že o informace přichází, bude si volit skutečně ty nejvíce pasáčkovsky „kozí“.
Internet tak v důsledku společnost nedemokratizuje. Naopak: šíří otupělost a manipulovatelnost davu a prohlubuje elitářství. A také nezvládnutelným množstvím informací snižuje jejich hodnotu, komplikuje výběr, a tudíž de facto informovanost omezuje. Pokud něco šíří, je to začasté blbství. Do takové míry, že lze očekávat, jak idiotský argument – zaručující pravdivost čehokoliv – „Bylo to v novinách!“ ještě více zhloupne: „Někdo to přece napsal na internetu!“
Je to skutečně učebnicový příklad toho, jak se jedinec nenavyklý otevřenému myšlení vypořádává s realitou – uvažuje v absolutních, tedy demagogických rozměrech, pravdy vnímá jako ucelené vzorce, které jsou buď platné, nebo jsou vyvraceny svým opakem (anti – pravdou?). Jestliže tedy internet jakožto technologie nezaručuje lepší informovanost, což samozřejmě nezaručuje, zákonitě ji musí zhoršovat?
To je ale přece nesmysl na druhou. Novinář si dokonce protiřečí, když nejprve nepřímo vyzývá k tomu, aby společnost nerezignovala na selekci informací konzervativními médii, aby v zápětí uvedl, že tvrzení „bylo to v novinách“ je idiotské. Autor je zjevně zmaten do takové míry, že na jedné straně volá po zachování elitářství konzervativních médií a na straně druhé považuje právě internet za posílení elitářství.
Jinými slovy, máme se vrátit ke konzervativním médiím a být, podle tohoto novináře, menšími idioty? Nebo se máme nechat vystavit internetu, který samozřejmě kromě jiného koncentruje i velkou spoustu nesmyslů? Ale samozřejmě, nechejme se vystavit působení internetu. Není možné internet izolovat, je možné se s ním pouze naučit žít. A ten, kdo to umí, už téměř k ničemu nepotřebuje tzv. konzervativní média, protože internet představuje koncentraci všeho, co konzervativní média doposud přinášela a za co si také nechávala (a nechávají) platit. Možná, že právě to je trnem v oku konzervativnímu novináři…
Ale význam internetu není jen v tom, že do jisté míry oslabuje tržní potenciál konzervativních médií. Jeho význam spočívá právě ve funkci droliče jakýchkoliv pravd, pracně vystavovaných mocenskými skupinami a často podporovaných právě konzervativními médii. Internet poskytuje prostor k tomu, aby byly tyto pravdy zpochybňovány, relativizovány a uváděny na pravou míru, aby byl poskytován jiný úhel pohledu k omezenému počtu těch, který skrze konzervativní média tvoří společenský diskurs.
Přitom, jaký nárok si vlastně mohou tzv. konzervativní média osobovat k tomu, aby vytvářela společenský diskurs? Vždyť samotná konzervativní média tento nárok zpochybňují, cituji z článku Jiřího Pehe v Právu ( 22. 6. 2007):
„I při nejlepší vůli je těžké brát vážně politické pořady a zpravodajství, v nichž se průměrný věk a vzdělání redaktorů, kteří se snaží zasvěceně mluvit o tom či onom, pohybuje na úrovni lidí, kteří by v jakékoliv západní televizi ještě několik let sbírali zkušenosti v roli elévů.“
A není to jen televize, jsou to všechna média bez rozdílu. Faktem je, že diskurs této společnosti je převážně v rukou mladých absolventů žurnalistiky, zcela nekompetentních k tomu, aby na sebe mohli brát úlohu těch, kteří mají určovat o čem a jak bude společnost uvažovat. V případě starších novinářů zde zase hrají roli jisté zkušenosti, zejména už uvedené zkušenosti s tím, jak se dělá žurnalistika v totalitním prostředí.
Otázka zní, kdo z nich je větší „zárukou“ důvěry. Povšiml si vůbec někdo, jak málo novinářů z těch tisíců aktivních si zaslouží skutečný respekt a vážnost? Je dostatečně vnímán paradox důvěry projevované médiím ve srovnání s tím, že média vlastně tvoří velká část fachidiotů a lidí, jejichž myšlení se přímo vyvíjelo pod tlakem totality?
A tak pomalu ale jistě docházíme k závěru. Vedle všech možných tendencí, vlivů a vývojových etap dopadajících na naše hlavy skrze média, je nakonec nejdůležitější a v podstatě rozhodující lidská hloupost. Na straně společnosti jsou to vrozené limity, které je však možné probourávat. Daleko větší problém bude s tím, jak se zbavit zátěže, kterou pro společnost představují zatím stále tolik respektovaná konzervativní média. Řešení prostřednictvím sítě sdílených informací se nabízí samo, je pouze nutné naučit společnost, aby se dokázala v tomto prostředí pohybovat. Nebude to jednoduché a společnost jistě bude klást tuhý odpor, ale bude to určitě jednodušší, než snažit se zdůvěryhodnit konzervativní média.
Originál článku najdete ZDE. Další články tohoto autora najdete ZDE.
Kopírování a rozmnožování článku bez výslovného svolení redakce Briských listů zakázáno.
