Jdeme přes ulici a proti nám náhle vyjede auto, samozřejmě se lekneme. Za deset minut už jsme klidní. Tento druh strachu nás o sebejistotu neokrádá. Existuje jiný strach, nenápadný, plíživý, například, že nás druzí nebudou uznávat, že to dobře nezvládneme, že nesplníme požadavky, které jsou na nás kladeny, že zklameme očekávání druhých.
Vzpomínáte si na moment, kdy jste něco moc chtěli, ale neudělali jste to? Chtěli někam jít, ale nešli jste? Toužili po změně, ale neuskutečnili jste ji? Chtěli jste někoho oslovit, ale nesebrali jste odvahu? Víte proč jste to neudělali? Měli jste strach.
Strach je veliká brzda
Strach je největší brzda v našem životě. Jestliže se rozhodujeme ze strachu, cítíme se často jako oběť. Vymlouváme se na nedostatek příležitostí a podpory. Následujeme volby a přání jiných lidí. Žijeme pak život, který nás naplno neuspokojuje, nepřináší nám radost a zadostiučinění. Pohybujeme se v komfortní zóně, která nás udržuje v jakési jistotě, že se nezraníme a nezklameme. Stejně jako nám nabízí ochranu, staví nám ale tato zóna omezení.
Každá šance na pozitivní změnu přináší také riziko doprovázené naším strachem. Není lepší spadnout, či se zranit, než to nezkusit? Nepřiblížit se ke svým snům a nedat životu smysl? Není lepší udělat chybu, než strávit celý život litováním, že jsme po své cíle a sny neudělali nic?
Bohužel v dnešní době většina lidí nebere své chyby pozitivně, nebere je jako nástroj k učení, nýbrž jako selhání, takže upadají do nečinnosti, protože se bojí, že pokud budou něco dělat, něco zkazí. Nebo naopak omlouvají své chyby s tím, že nikdo není dokonalý, ale nepoučí se z nich a opakují je stále dokola.
Podle psychologů pocit sebejistoty snižují dva hlavní důvody:
1. naučený pocit bezmoci, založený na přesvědčení, že člověk sám nemůže kontrolovat svou situaci. Výsledkem je pocit beznaděje, ztráta aktivity a odevzdanost osudu. Člověk se pak neučí novým způsobům, ale dokola opakuje neúspěšné chování, nebo nedělá nic
2. Lidé jsou otroci svých zvyků. Zasekli se ve své zóně pohodlí, protože nové věci nejsou tak „bezpečné“, jako to, co už znají.
Stále hledáme jistotu a oporu, ale jen málokdo ji najde. Proč? Většina lidí hledá jistotu v závislosti na druhých, nehledá jí v sobě. Myslí si, že jim řešení ukáže jiný člověk. Vzdávají se tak své osobní svobody, podřizují se všeobecným normám chování. Jistotu se snaží získat z vnějšku – z prostředí, vlastnictví, nebo z názorů druhých. Jenže žádná jistota zvenčí neexistuje. Jistota, stejně jako štěstí je stav naší mysli. V dnešní době není jednoduché najít cestu ke zdravé sebejistotě. Média nám ukazují určitou formu dokonalosti, kterou prezentují jako hlavní trend, jde o vlastnictví fyzických věcí, vzhled, nebo společenský status. Dokonce i výstřední chování, arogance a neúcta jsou novou formou sebejistoty. Neuvědoměle tyto názory akceptujeme.
Jak tedy zvýšit svoji sebejistotu?
1. Začněme stavět na svých silných stránkách
Získat větší sebejistotu, umíme už teď – na svých silných stránkách. Každý z nás je nadán něčím jedinečným. Všichni máme nějaké silné stránky – myšlenky, pocity, nebo způsoby jednání, komunikace které jsou přirozené a autentické. Pokud z nich čerpáme, cítíme se plní energie a síly. Takový okamžik přináší mimořádně povznášející prožitek, kdy se nám podaří dosáhnout optimální rovnováhy mezi našimi schopnostmi a náročností úkolu.
Využívání vlastních silných stránek nás do bodu, kdy se cítíme nejlépe, kdy nám daná činnost přináší největší potěšení dokáže dostat. Podobné chvíle nabízejí tu nejlepší příležitost k růstu. Také přináší intenzivní pocit zadostiučinění. Jakmile zjistíme, v čem jsme silní, zapracujme na tom. Začleňme tyto poznatky do praxe a uplatňujme je v každodenním životě.
2. Chyba je prostředek k učení
Uděláme-li chybu nebo se v něčem zmýlíme, berme to od nynějška jako prostředek k učení. Neznamená to, že jsme špatní. Znamená to jen, že máme novou zkušenost. Poznali jsme další věc, která nefunguje. My jsme zůstali stejně dobří, stejně hodnotní.
3. Sebejistotu je třeba udržovat.
Nejjistější je obklopovat se vhodnými lidmi a přestat se stýkat s těmi, kteří srážejí naší jistotu. Kladné působení a ovlivňování jiných lidí je bohužel velmi pomalé a podstatně slabší, než když nás jiná osoba záporně rozhodí během několika okamžiků. Proto odejděme od těch, kteří nás srážejí. Často se spokojíme se životem v prostředí, potlačujícím naši identitu a sny. Někdy necháváme lidi kolem nás, aby nás podceňovali, uráželi a měli na nás špatný vliv.
Dobře také zvažte, zda se jedná o lidi, kteří nás skutečně srážejí, snaží se ná poškodit, nebo získat výhody na úkor nás samotných. Proces učení se novým poznatkům je většinou doprovázen nepřijemnými situacemi, nepochopením apod. Právě proto, že nemáme některé znalosti a teprve je poznáváme. Ostatní tyto znalosti již mohou mít.
4. Oceňte sebe sama
Velmi důležité je ocenění sama sebe, za dosažení svých cílů, za své úspěchy, ale i maličkosti. Z těch maličkostí a drobností jsou přece utkány naše sny. Nedostatek sebejistoty ovlivnila výchova, prostředí, ve které jsme vyrůstali. Jestliže od malička dostáváme málo lásky, pochvaly, podpory, důvěry a motivace, odrazí se to na naší sebejistotě. Každý člověk je hoden lásky, respektu a svobody.
5. Stanovme si hranice.
Co to je? Je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou pro sebe můžeme udělat. Chceme-li být zdraví, úspěšní, vyrovnaní a sebejistí v čím dál chaotičtějším, technologiemi a konzumem prosyceném světě, v němž žijeme.
Hranice k tomu patří. Jde o to respektovat sami sebe. Poznat, kde je naše hranice. Dokázat vyjádřit svoje potřeby. Dát jiným lidem najevo, co sneseme a co nikoli. Když si hranice nestanovíme nebo je nerespektujeme, Nedokážeme je ukázat ani ostatním. V podstatě dáváme najevo, že potřeby jiných lidí jsou důležitější než ty naše. Někdy si nejsme jisti, zda ostatní naše hranice přijmou, nebo je nedokážeme uplatnit. Pak se ale musíme poprat s otázkou – jak moc chceme, to co chceme?
6. Tvořme si vlastní styl, vlastní cestu
Nesrovnávejme se příliš s jinými, vytvářejme svůj vlastní styl, vlastní cestu a názory. Každý jsme jedinečný a tím jiný. Nikde nenajdeme osobu přesně stejnou jako my. Nemá smysl smysl porovnávat se. Vždyť každý vyrůstal v jiných podmínkách. Nikde není napsáno, který styl je 100% ten správný. Každý si musí najít svůj vlastní styl, který ho přivede ke štestí, vnitřnímu naplnění a větší sebejistotě.
7. Cítit se svobodně, žít šťastným životem
Dosáhnout tohoto pocitu vyžaduje odpuštění. Odpuštění sobě, ale i jiným za svou minulost nebo za to, co se stalo. Odpuštění se rodí z toho, že si uvědomíme, že minulost můžeme vyléčit pouze v přítomnosti. Odpuštění znamená rozhodnout se sebrat energii a přesměrovat ji do přítomnosti k našim současným cílům. Odpuštění znamená, že věnujeme plnou pozornost současné chvíli. Chvíli, kdy odmítáme připustit, aby si jiná osoba, či situace uzurpovali naši sílu. Odpouštíme nikoliv proto, že je to správné, ale také proto , že je to způsob, aby nám stará situace nezabírala v životě prostor, který by mě zaplňovat nový život.
8. Buďme trpěliví.
Naše dnešní situace vnikla kousek po kousku, den za dnem. Připravovala se dny, roky. Spěchat, na nový pocit, když roky jsem si vytvářeli jiný se nevyplácí. Snadno bychom mohli upadnout do stejného nývyku v mylné představě, že již jsme jiní. To je důvod, proč spěchat se nevyplácí.
Sebejistota začíná teprve tam, kde se člověk rozvíjí, pěstuje vlastní nadání.
Jaké to bude cítit se sebejistě….?
Na závěr, jak můžeme poznat, že se naše sebejistota zlepšila. Budeme se oblékat elegantně v našem stylu, neboť se budeme cítit přitažliví. Budeme chodit s hlavou vzpřímenou, protože si budeme vědomi své hodnoty a toho, že máme právo na důstojnost. Budeme si sedat do prvních řad ne proto, že budeme chtít být povšimnuti, ale proto, že se budeme chtít něco dozvědět. Budeme se zapojovat do diskusí ne proto, abychom dávali najevo svoji přítomnost a přitahovali pozornost, ale proto, že budeme mít ostatním co dát a budeme to chtít dát…
