Jaká je dnes situace v oblasti certifikací, resp. nepřerostla nám certifikace ISO, mírně řečeno, přes hlavu?
V začátcích zavádění certifikací ISO, tj. asi před dvaceti lety, musela firma, která chtěla mít certifikát, nejprve projít tzv. předcertifikačním auditem. Tím si certifikační společnost ověřovala, zda je firma dostatečně připravená. A ne každá byla nakonec k certifikačnímu procesu připuštěna. Vlastnictví certifikátu bylo proto prestiží pro kvalitní a velké firmy. A to i díky tomu, že zde v té době působily převážně jen velké a renomované zahraniční certifikační společnosti, jako např. TÜW, LRQA a další.
Posléze přišli „chytří“ lidé na to, že se z certifikací může stát dobrý byznys. Certifikační a poradenské společnosti se množily jako houby po dešti. Vzniklo něco, čemu v naší hantýrce říkáme „krabicové“ ISO za jednotnou cenu. Způsob „krabicového“ ISO představuje kopírování dokumentace z firmy do firmy, kdy se jen prostě vymění loga. Ale také nekvalitní poradce, a tedy i nevhodné či smyšlené audity. Mimochodem, v té době se stal certifikát ISO podmínkou výběrových řízení. Stačilo se potom domluvit s poradenskou firmou, ta s certifikační společností – a certifikát byl na světě. Docházelo pak k situacím, kdy se najatí obchodníci (většinou to nejsou poradci), aby získali zakázky a splnili limity „obratu“, začali podbízet cenou. Mám-li tedy odpovědět na otázku, zda nám certifikace ISO nepřerostla přes hlavu, tak odpověď je ano! Přerostla a hodně dávno. Vždyť dnes mají ISO i firmy s jedním člověkem, což je absurdní.
Neměl být zárukou kvality certifikačních firem Český institut pro akreditaci?
Ano, ČIA chodí na audity, ale je otázkou, zda za existujících podmínek kontroluje skutečné výsledky práce, nebo jen papíry. Také proto se dnes potkávám s majiteli firem, kteří ISO ruší. Nenašli nic, co by jim přineslo. Zejména, když na jednu stranu vah dají cenu certifikace, dohledové audity a cenu za poradce (tj. souhrnně od 50 000 výš), a na druhou přínosy této investice, kdy jim i po zavedení ISO stále nefunguje obchod, marketing, nedokážou zamezit neshodám na zakázkách apod.
Splňují tedy vůbec udělované standardy kvality ISO svůj původní cíl – deklarovat spolehlivost a důvěryhodnost, společně s neustálým zlepšováním poskytovaných služeb?
Podle mě má ISO stále smysl, jen by potřebovalo transformaci. V těchto normách totiž najdete to, jak řídit projekt a ekonomiku jakosti, jak auditovat, hodnotit spokojenost zákazníků, jak zavést konfigurační management a řadu dalších postupů, získaných ze zkušeností, které jinde běžně nezískáte. Je však třeba transformovat poradce, poradenské společnosti, certifikační společnosti a domnívám se, že i samotnou ČIA. Výsledkem by bylo víc úspěšných firem, majitelé firem by neřešili tolik reklamací a neshod a měli by také víc času na své zákazníky.
Od dubna t. r. vstoupila v platnost novela Zákona o veřejných zakázkách, jejímž cílem je změnit systém zadávání veřejných zakázek tak, aby se omezila veškerá rizika s nimi spojená. Její součástí je i zrušení požadavku na část kvalifikačních předpokladů, což znamená, že dodavatelé nemusejí dokládat certifikáty o řízení kvality podle standardů ISO. Co to bude pro podnikatele znamenat?
Korupci svědčí neprůhlednost a vytváření složitých obtížně dohledatelných stavů a systémů. Dokud se nebude kontrolovat, za kolik se daná zakázka dá skutečně udělat, budou moci vyhrávat výběrová řízení firmy, které ji jen přeprodají dál a část provize dají na korupci. Systém akreditací a certifikací pod záměrem zvýšit kvalitu a úroveň firem a jejich produktů se budoval roky a řadě firem ISO skutečně pomohlo.
Tady bych si však dovolil jednu otázku já. Jak se bude ve výběrových řízeních prokazovat spolehlivost a důvěryhodnost dodavatele, když nebude muset doložit ISO certifikát? V zákoně se v § 51 Prokazování splnění kvalifikace, hovoří o tom, že veřejný zadavatel je povinen požadovat prokázání splnění kvalifikace dodavatele, nestanoví-li tento zákon jinak. Jak tedy budou úředníci kontrolovat kvalitu a spolehlivost vybraného? Buď budou muset znovu požadovat certifikát ISO – to není zcela zrušeno, nebo si najmou třetí stranu, která dodavatele prověří – není to však další možnost pro korupci a prodražení výběrového řízení? Mohou také sami prověřovat dodavatele – to by se nám mohl rozrůst aparát úředníků, a tak bych mohl pokračovat dále.
Na závěr bych si dovolil navrhnout realizaci anonymního průzkumu mezi firmami ohledně ISO, kde by zákazníci sami řekli, co jim přineslo, co jim dal jejich poradce a co by očekávali v budoucnu. To by mohl být začátek diskuse o budoucí transformaci certifikací ISO, obnovení jejich prestiže i prestiže poradenských firem.
Rozhovor byl vydán v časopisu PODNIKATEL
