Rozhovor s úspěšným podnikatelem
Mluvil jsem nedávno s jedním kamarádem. Velice úspěšný člověk… pokud bychom měřili úspěch penězi…. Se svou firmou s obratem přes 500.000.000 Kč ročně, vybudované na zelené louce, zaznamenává už sedm let každoroční nárůst. Patří mezi vlivné lidi vzbuzující přirozený respekt a obecně vzato není mnoho cílů, kterých by nedokázal dosáhnout.
Loni se po mnoha letech vydal se svou ženou a synem na na Floridu. Přestože dovolenou trávil s notebookem v jedné a mobilním telefonem ve druhé ruce, vrátili se všichni spokojení. Společně se známe ještě z doby, kdy jsem u něj ve firmě školil soft-skills a také nás spojuje zájem o zdraví a přirozenou vitalitu.
„Tome, víš, když jsme byli pryč, tak to ještě chvilku trvalo, ale tak po týdnu jsem se dokázal oprostit od všeho toho zmatku tady kolem a odpočinout si tak, jako už dlouho ne. Ale od chvíle, co jsme se vrátili, mě byznys zase úplně pohltil. Myslím na čísla celej den a ještě v noci mám oči jako baterky, a nemůžu usnout do čtyř do rána. Bere mi vnitřní pohodu a klid pomyšlení na to, kolik kšeftů mi přes den uteklo jenom proto, že jsem se k nim už nestihl dostat. Je to třeba jenom 200.000, ale chápeš… prostě ti to nedá spát – jen tak mezi prsty. Fakt bych tady ve firmě potřeboval schopný nákupčí, kteří by tu mravenčí práci dělali místo mě a já bych se mohl věnovat tomu, co je důležitý a co místo mě nikdo udělat nemůže. Asi je to aji tou únavou. Chci se vyspat, ale nejde mi to. Nevíš o něčem, co by mohlo pomoct? Myslím, abych mohl trochu zrelaxovat a v noci si odpočinout a ráno byl připravenej na to, co mě čeká?„
Chvilku přemýšlím. Známe se nějakou dobu a jsem poměrně veselá kopa. Koukáme se vzájemně do očí a já se rozesměju: „No jo, ale ty si odpočinout ve skutečnosti nechceš! Ty chceš kšeftovat! Páni! Koukni se, cos tady dokázal. Na Floridě stačil týden a byl jsi v pohodě. A firma? Šlapala dál. Ty si ale odpočinout nechceš.“ Dovysvětluji: „Obchod je tvoje vášeň. Je to tvoje priorita. Děláš ho dobře a děláš ho rád. A jakmile máš příležitost, dáváš do toho všechno. Jasně, můžeš si vzít na spaní meduňku. S medem zabírá skvěle.“ (Ale i kdybys vypil na noc dva litry…! Oba přece víme, že ti to nepomůže o nic víc, než kdybys pil místo ní kafe.“ Smějeme se a dočkám se kamarádského přitakání: „No jo, já vím. Ale chápeš. Prostě mi to nedá a musím myslet na to, co s tím a co s tamtím a jak to nebo ono dotáhnout. Třeba teď…„
Ano, má pravdu. Skutečně chápu a vím. A chápu a vím už skoro deset let. Kdo by ostatně nemyslel na to, co miluje a co mu dává drive, že? Rozhovor mě vede k zamyšlení –
Je skutečně to, co chceme, vždycky tím, co skutečně chceme?
Život mého kamaráda je v podstatě jednoduchý. Nekonečný sled vítězství a bojů se zřídkavými prohrami, které však člověk umně promění do příležitostí. Koloběh provázený stále rostoucí řadou nul přibývajících za jedničkou na vlastním bankovním účtu. Dokonalý strojek na peníze… peníze, které se tu a tam daří směnit za letmé pocity blaha a uspokojení, bez výčitek či obav z toho, že by kdy bylo možné vyčerpat všechny své rezervy do konce. Na materiální rovině prakticky neexistuje nic, co by si člověk musel odepřít. A přesto… jakoby tu zůstávalo cosi neuspokojeného.
V rovnováze a vnitřním klidu
Technicky vzato jsme jako lidé schopni prožívat uspokojení tělesné, intelektuální, pocitové a duševní Z vlastní zkušenosti mohu říci, že kdokoli, kdo prožíval určitou (či neurčitou 🙂 nespokojenost v jakémkoli smyslu nebo směru, byl nespokojený tehdy, když byla opomíjena jedna či více z daných rovin. Opomíjení, stejně tak jako upřednostňování té či oné oblasti, působí nerovnováhu, která nám, jak se zdá, neprospívá.
Zásadní otázkou ale je, jak nalézt mezi všemi našimi potřebami vlastní cestu a rovnováhu. Jak lze dosáhnout celkového uspokojení a vnitřního klidu a přitom zůstat sebou samými, aniž by přitom došlo k narušení našich životních standardů nebo harmonie s naším okolím?
Hledání vlastní cesty nebo její „nacházení“
Vše, čeho jsme kdy dosáhli navenek, bylo nejprve uvnitř. Buďto jsme si to představili nebo jsme to přijali jako nápad či myšlenku zvenčí. Proto nezačneme hned určitými kroky nebo hledáním cesty, ale položíme si nejprve otázku: „Co skutečně chceme…?“ Neptáme se na to, co si myslíme, že chceme, nebo co od nás vyžaduje či očekává naše okolí. Ani na to, k čemu jsme vedeni či nuceni s ohledem na své předchozí závazky a rozhodnutí…
Ale na to, do jaké míry je vize, kterou si představujeme pod slovem „spokojenost“, reálná. A konečně, jestli to, co děláme, směřuje k jejímu naplnění Nebo jestli někdy neděláme věci, které nám trvalé upokojení nepřináší či jeho dosažení dokonce brání?
Víme-li, co chceme a co nechceme, je mnohem snazší zevrubně se zamyslet nad tím, co z toho, co děláme, je v souladu s naším záměrem a co ne. Díky tomu víme, že bude náš poslední krok smysluplný a konstruktivní. Tímto krokem je kultivace.
. Pokud bychom si život představili jako zahradu, kterou jsme dostali darem, uvidíme, že v ní roste mnoho zajímavých, krásných i užitečných rostlin. Mezi ovocnými stromy však prorůstají také divoké keře, které je dusí a brání jim v nasazování nových plodů a v dozrávání chutného ovoce. Trávník tu a tam zdobí sice drobné voňavé jahody, ale také tu roste svízel, která se člověku lepí na nohy a brzdí ho, kamkoli se pohne. S některými plevely si poradíme snadno. Na jiné bude dost možná zapotřebí křovinořez a další si zase vyžádají trpělivost spojenou s protrháváním nových rostlinek, které se objevují z již vysemeněných květin. Naopak mladé oddenky jahod jistě rádi podpoříme a připravíme jim jak prostor, tak nakypřenou půdu, v níž by ochotně a rychle zakořenily. Stejně tak stromy nepokácíme, ale prořežeme, aby zbylé větve posílily a nesly bohatší úrodu. Právě tak můžeme přistupovat k vlastnímu životu a všemu, co prožíváme.
Občas to chce i zalévat….
Že to zní složitě? Nevím, jakých úspěchů jste v životě dosáhli. Jedno vím však určitě… většina z nich jistě nepřišla náhodou, aniž by si přitom nevyžádala několik uroněných krůpějí potu.
Pojďme chvíli přemýšlet o úspěchu jako o vnitřně naplněném, spokojeném životu. Nepřemýšlejme o podmínkách, které by k tomuto životu směřovaly. Zaměřme se na jeho podstatu namísto na formální stránku, která ho obklopuje. Hledejme cesty, jak žít svůj život plnohodnotně tam, kde jsme, s pocitem vnitřního klidu, rovnováhy, naplnění a.spokojeni. A to spolu s vědomím, že žijeme smysluplně a v harmonii se svým okolím, aniž by přitom kdokoli strádal. Ptejme se na obsažnost života, které může být dosaženo ne tím, že opustíme svoji zahradu nebo tím, že ji celou přeryjeme, abychom následně začali úplně nanovo. Ale tím, že ji naopak přijmeme takovou, jaká je, uvědomíme si, co od ní očekáváme a co jí chceme dát, a pak ji vlastním úsilím a péčí připodobníme své vizi tak, aby se vzájemně doplňovala se svým okolím. Že bývá někdy těžké jasně si uvědomit, co od života skutečně chceme a co ne? Vždyť na to ale nakonec nemusíme být sami… Proč se přitom neobrátit na „zahradní architekty“?
Motto:
„I leckterou planou jabloň lze namísto kácení naroubovat.“
