Motto: „Vše pro život důležité jsme se naučili v mateřské škole.“
Jako komunikační poradce a kouč bych mohla uvést nejeden důkaz o pravdivosti tohoto tvrzení. Nemusím jít mezi dospělé. Stačí, když vzpomenu na letní tábory, kdy děti od 6 let do 18 učím základy managementu a marketingu. Při hrách či sportu brzy zjistím, že není důležité kolik tříd základní školy děti absolvovaly. Jejich úspěšnost se odvíjí podle toho, jak rychle chápou problematiku, zda se orientují ve vztazích, jak se umí prosadit a využít okolností.
Kamarádka, učitelka v mateřince, byla zvědavá, zda bych koučováním zvládla opravdu hodně ožehavé téma. Co takhle šikana mezi dětmi v mateřské škole?
Násilník se někdy najde
Ačkoli se pedagogové snaží, aby děti byly vůči sobě přátelské, „násilník“ se někdy najde. Šikana na pracovišti, to už je slušná krize. Jak ji zvládnout ve školce? Hned tu noc jsme s kamarádkou Ludmilou Kovářovou připravily akci, kterou jsme nazvaly „O černokněžnících v nás“. Jako prostředek jsme zvolily koučovanou divadelní pohádku, které se děti aktivně účastní. Pod dohledem zkušené učitelky se vyjádří ke svému chování a prožitkům, a tím si odžijí jak pocity agresora, tak i oběti.
V brněnské školce „Skřivánek“ jsme měly k dispozici osmnáct dětí pět let starých. Rozdělily jsme je do dvou skupin na prince a černokněžníky. Naše princátka postavila z kostek nádherný hrad, vysázela květinové záhony, zalévala je a něžnými hlásky jim zpívala. Zato černokněžníci se učili agresivní postoje, ladili hluboké a drsné hlasy. Naučili se zpívat útočnou písničku. Když se dozvěděli, že princátkům hrad zničí, věděli, že udělají něco, co nemají. Ale během pár vteřin se s tím lehce vyrovnali a s radostí šli ničit. Princátka byla tak překvapená, že se nezmohla ani na obranu hlasem natož rukou. Stres, který z nich vyzařoval, byl téměř hmatatelný. Ale ani naši agresoři se necítili dobře. Byli zaražení a nevěděli, jak se mají chovat.
Vše se dá řešit se ctí
Dětem jsme postupně nabídly možnosti, jak situaci se ctí vyřešit. Řízený rozhovor škobrtal, ale společně jsme postupně dospěli k poznání, že každý se občas stane útočníkem. Děti pochopily, že v každém z nás, v malém človíčku i v dospělém, je kus černokněžníka, který v nestřežený okamžik vystrčí hůlku a kouzlem nás „donutí“ k nepěkným činům. Už chápali, že někteří lidé nevěří, že by mohli dostat to, po čem touží, jinak než útokem, ničením, lží nebo podfukem.
Plynule jsme přešli k návaznosti na reálný život. Děti si už samy dokázaly odpovědět na spoustu otázek, co vše je šikana, agrese, nízké sebevědomí. Nejen osobní útok, ale i vyhrožování. Také nechat si ničit svou práci, v obchodě dávat peníze a pokaždé dostat kazové zboží. Děti přidávaly osobní prožitky z rodiny nebo reklamy, třeba když v televizní reklamě figurka hrdiny létá, ale doma jen bezmocně na stole leží.
Program pro firmu, rodiče a děti
Pro práci s malými dětmi mě nejdříve vedla zvědavost, ale i touha zjistit, čeho lze koučováním dosáhnout. V každém případě to byla obrovská zkušenost, kterou jsem využila i při spolupráci ve firmách. V několika organizacích jsem realizovala „vzdělávací“ program pro zaměstnance a jejich děti, kdy jsme se společně učili, řešili situace. Tyto koučované a hrané semináře jsou pro děti výjimečné. Vždyť vidí své rodiče v úplně jiném světle než doma. Zároveň dospělí vnímají své děti jako osobnosti, které ledacos umí lépe než oni. Třeba měkké manažerské dovednosti, neboť vše důležité pro život se naučily v mateřské školce a ještě si to dobře pamatují.
Jak to vše dopadlo?
Černokněžníci a princátka dohromady uklidili rozházené hračky. I princátka se naučila naši agresivní písničku, společně si zasportovali, zazpívali a všichni dostali sladkou odměnu. Co říct na úplný závěr? Ačkoli se učitelky již této problematice dále nevěnovaly, ještě po několika měsících si děti spontánně drsnými hlasy společně zpívaly: „Boj se, boj se!“ Vždyť v každém z nás je kousek… (rohatého) andílka.
Autor fotografii Ludmila Vítová
