Zrod blízkosti ve vztazích
Blízkost je pocit, který se učíme již od dětství. Vzorem jsou nám rodiče, kteří nám ve vzájemném chování ukazují, jak tvoří blízkost plnohodnotný vztah. Jak krásné může být, když jeden druhého se nebojí pustit blíž k tomu, kým on sám je. Jak poodhalí roušku svého života, citů, snů. Vzniká tím silný závazek odpovědnosti za důvěru, kterou partnerovi věnujeme, když si jej pustíme blíž. Již jen pouhé slovo je jako meč, který raní duši. Oba partneři mohou prožít krásu blízkosti, ale nikdy nesmí zneužít jediného tajemství osobnosti druhého partnera. Pak již žádné omluvy nepomohou. Rána vznikla a bude se roky zacelovat. Tu je častý důvod našeho odloučení. Strach se otevřít a ukázat, kdo jsem. Řeknete, že silné osobnosti nic neublíží, ale nejprve je třeba v ní dozrát. Dítě zprvu rozhodně neví, co je za osobnost a jak ji správně použít. Nemá-li vhodný vzor, pak se odlučuje již od prvopočátku, ani neví, jak taková blízkost vypadá. Dítě potřebuje blízkost poznat na vlastní kůži a poznává ji poprvé právě ve vztahu s rodiči. Položme si otázku – Jakou blízkost vytvářím a prožívám se svým dítětem?
Ztráta blízkosti vede k neosobním vztahům
Strach je velmi častou příčinou potlačování našich citů a emocí. Nejjednodušší je v případě obrany sáhnout k neosobnímu vztahu. Nikomu se řádně neotevřít a nebýt později raněn. Je to jako žít v uzavřené krabici, do které nikoho nevpustíme. Nikdo pak nepozná mě a já nepoznám ostatní, vždyť stojíme každý na jiné straně stěny krabice.
Všichni víme, jak děti dokáží ranit slovem v raném věku. Sdílení pocitů jako například radosti, vítězství může být to tam. Tato cesta dále vede k dalšímu a dalšímu potlačování citů. Odtud je pak malý krůček k nemocem. Tělo začíná přicházet o tak důležitý hormon, kterým je endorfin. Hormon, který podporuje radost v našem životě. Namítnete, že existují další náhražky, nechcete-li být raněni jako je adrenalin, či jiné formy vzrušení. Tím se ale orientujeme pouze sami na sebe a vůbec nevíme, co je to radost z toho, když Vás partner překvapí něčím, o čem jste přesvědčeni, že nemohl vědět. Spontánní radost a její společné sdílení je to, co naplňuje náš život štěstím.
Vše se v průběhu života může snadno změnit – zamilovanost, láska
S prvním pocitem lásky k někomu jinému může „dítě“ poznat prvopočátek a smysl vztahu. Zvláště když je vše stejným způsobem opětováno. Vzniká první blízkost, která je možná považována za tajemství první lásky. Je úžasné, když se člověk skutečné lásce oddá a začne svůj život v jejím plném souladu žít. Řekněme, že poběží roky správně bez psychických ran, způsobených slovy. Člověk zajistí rodinu pro svou lásku, pro plody své lásky – děti. Postupně vše naplňuje se svým partnerem. Budují tzv. rodinné štěstí – byt, auto, dovolené apod. Najednou zde není tak silný cit, který omamuje jako první láska. Přichází pocit prázdnoty, který není naplněn dalším propojováním blízkosti obou partnerů. Naplňovat blízkost neznamená zajišťovat a budovat majetky pro rodinu. Každá věc pro rodinu sice udělá radost, ale neznamená, že naplní blízkost vzájemného vztahu.
Místo abychom začali poznávat krásu a hodnoty našeho partnera, je pro nás snadnější poohlédnout se jinde. Vždyť ten úsměv krasavice na ulici je tak opojný. To je však jen externí podnět. Podnět, jenž jen na chvíli opojení naplní život radostí. Pravou radost pro nás samotné je třeba hledat v nás samotných. My jsme Ti, kdo naplňují náš život, když známe sami sebe, vlastní smysl života.
Blízkost je základ radostného plnohodnotného života
Ano, vím, snadno se to napíše, ale jak dosáhnout pravé blízkosti v životě s partnerem, kterého neznám? Na to zná odpověď život sám. Nikdy nic nejde přes noc. Zkuste blízkost ve svém životě hledat malými postupnými krůčky:
- Vnímejme pocity a rozlišujme, co skutečně znamenají
- Naplňme své nitro vlastním smyslem života a vypuďme prázdnotu
- Buďme k sobě opravdoví a otevření
- Pozorujme, koho nám život přitáhl a zda k našemu životu patří
- Odhalujme se postupně a pomalu
- Poznávejme druhého a nikdy jej nehodnoťme
- Slova mají dělat radost a ne bolest, důvěru podpořme odpovědností
- Rozvíjejme společné sdílení pocitů a emocí
- Věřme, že nikdy nic není stejné a vše se rozvíjí
Vždy začínáme komunikovat sami od sebe. Každý máme právo se v různých situacích cítit naštvaní. Věta „Jsem naštvaný.“, neznamená pro druhého partnera, že on musí být příčinou mého naštvání a už vůbec ne být důvod k tomu, že k partnerovi nepatřím. Na druhou stranu prosím pozor na věty „Ty jsi mě naštvala, protože neděláš, co se od ženy očekává.“ To je typická ukázka psychické slovní rány, která nám vytváří kromě bolesti domnělé závěry.
Prosím, buďme obezřetnější při používání našich slov, ať si blízkost partnera zasloužíme a neuzavřeme. Doufám, že tento malý návod Vám přinese více šťastných a radostných vztahů.
