Jak jsme mezi sebou různí, v jednom jsme si podobni – v neochotě přiznat si, že máme problémy. V zahraničí už to patří k obecné kultuře, že při neschopnosti zvládat nějaký konflikt se postižení lidé obracejí o pomoc na odborníky. Tradiční česká a moravská hrdost však v tomto funguje jako naprostá brzda. U nás je považován konflikt za jakousi známku slabosti.
Nejčastější konflikty – a nejen v českém prostředí – jsou samozřejmě rodinné a ty plynoucí ze vztahů na pracovišti. Bez ohledu ale na to, z jakého prostředí vyvěrají, jaké jsou podstaty, lze pojmenovat obecně typy sporů vhodných pro mediaci následující zásadní rysy:
- Strany jsou přímo osobně závislé na řešení sporu. Každá svým dílem – i když si to ani neuvědomuje či vědomě nechce přiznat – přispěla svým jednáním ke vzniku konfliktu. Ovšem může se stát i to, že iniciátorem konfliktu je vyloženě jedna strana. Pak je otázkou dobré vůle druhé strany, aby se zúčastnila mediace a tak vlastně udělala něco pro toho druhého.
- Každá ze stran v konfliktu má za něj alespoň určitý pocit zodpovědnosti. Pokud ne, strany odmítají jakoukoliv spolupráci.
- Spor a jeho různá možná řešení dávají prostor pro hledání dohod, které jsou přijatelné pro obě strany. To znamená, že existuje více možností řešení než jediné, které nemusí být vyvážené z hlediska zájmů obou stran.
- Naprosto nezbytnou podmínkou je, aby strany byly schopny spolu alespoň minimálně komunikovat. Bez výměny informací nemohou strany získat nový pohled na problém.
- Naopak pokud strany přistupují k řešení konfliktu s představou, že spor nutně musí skončit vyhlášením vítěze, pak prakticky má mediační proces jen minimální šanci na uzavření nějaké dohody. Někdy se ovšem i tento postoj v průběhu mediace schopnému mediátorovi podaří zvrátit.
