Čím více chceme prezentovat dobře, a čím více nám „o to jde“, tím více obvykle pociťujeme nervozitu, zatuhlost těla, sucho v puse, nesrovnanost myšlenek, trému. Tím, že předstupujeme před skupinu lidí se svou prezentací, se dostáváme do určitého silového pole. Je to okruh pozornosti, který je na nás namířen a my ho vnímáme jako určitý tlak a pocit zodpovědnosti za výsledek. Také nám v tomto silovém poli plyne rychleji čas. A proto i náš projev bývá příliš rychlý a zbrklý. Chceme vystoupení mít už za sebou. Máme pocit, že nudíme, že se toho málo děje a tak ještě více zrychlíme. Je to ale náš subjektivní pocit. Divákům plyne čas jinak a také nepociťují onen tlak pozornosti a odpovědnosti.
Práce s trémou
Jak se naučit pracovat s tímto silovým polem, abychom neměli tendenci zrychlovat a znervózňovat se, abychom se dostali ke své autenticitě a nestáli před posluchači jen jako figurky, které se snaží více či méně strojeným projevem odvést co nejlepší výkon? Jak si umět získat před posluchači pocit bezpečí a pohodlí? Jak se umět uvolnit a vejít s nimi do většího kontaktu a proměnit tak přednášení v setkání?
Protože se jedná z velké části o práci s tělesným stavem – tělesnými projevy jako je pocení, bušení srdce, emoce nervozity, strachu a tak dále – nemůžeme se zlepšit v tomto ohledu přečtením nějaké knihy. Dokonce se ani nijak výrazně nezlepšíme po absolvování jednoho semináře či kurzu. Tuto dovednost, říkáme jí psychosomatická, je třeba trénovat. Zvládání a ovládání silového pole pozornosti se naučíte pouze opakovaným předstupováním před skupinu lidí. Je to jako otužování. Opakovaně na sebe pouštíte proud studené vody, dokud si tělo nezvykne.
Vnitřní dialog
Můžeme tedy vyhledávat co nejvíce příležitostí pro prezentaci a tak se postupně otužovat. Tato cesta je ale dost pomalá a riskantní. Daleko lepší je intenzivní trénink nanečisto například v podobě Vnitřních her. Proč má takový název? Jde o to, že každý člověk v sobě ukrývá mnoho poloh. Máme v sobě pana chytrého i hračičku, opatrného i živelného, paní koketu i stydlivou, dychtivou i línou. To, že se v nás střídá několik person, si můžeme snadno dokázat tím, že si všimneme, jak v některých situacích vedeme dialog sami se sebou. Třeba v koupelně před zrcadlem. „Co to máš na nose za červené pupínky? To budeš vypadat před těmi lidmi hrozně! Ale ne, toho si z té dálky nevšimnou. To je dobré.“
Vnitřní hry, protože hrajeme sami se sebou. Je to hra na to, kdo má pravdu a také, kdo koho pustí ke slovu. Když si ale při prezentaci nasadíme masku jenom jednoho z nich, pak už to nejsme my. Nejsme autentičtí, nejsme celiství a plastičtí. Ochuzujeme se o spontaneitu. Nevyužíváme celý svůj potenciál. Většinou pustíme ke slovu jen paní dokonalou nebo pana chytrého. Věřte mi, poslouchat pana chytrého třeba hodinu a půl je celkem nuda. Možná by se i pan hračička mohl dostat občas ke slovu a téma odlehčit.
Vnitřní hry jsou tréninkem vnitřního dialogu. Rozvíjení schopnosti všimnout si všech hlasů, všech podnětů, které jsou zrovna přítomny a vedení je k synergii, spolupráci. Tento trénink se odehrává před diváky. Před malou skupinou účastníků kurzu, z nichž každý si půjde za chvíli totéž trénovat do prázdného prostoru před ostatní. Trénující nemá k dispozici žádné berličky, žádné rekvizity nebo pevně dané téma. Pracuje jen s tím, co ho v danou chvíli napadá, zajímá, co se mu děje a co se s ním děje. Všechny tyto podněty se snaží zveřejňovat, říci je nahlas a učí se rozlišit, z jakého postoje je říká, jaký k nim má vztah a jak je může sladit v jeden autentický, přirozený, strhující projev. Základem práce je individuální hledání svých možností každého z účastníků, práce s vnitřním dialogem, zpětná vazba od zkušeného lektora, který upozorňuje na důležité, klíčové momenty. Je potřeba, aby upozorňoval na místa, kdy se daří, aby si účastník mohl zapamatovat tuto tělovou zkušenost.
Kvantita nebo kvalita?
Tento trénink se nedá obsáhleji popsat. Musí se zažít, protože jde o zkušenost. O individuální zkušenost, kdy nemá smysl napodobovat ostatní. Můžeme hledat a objevovat pouze v sobě. V tomto smyslu vnitřní hry nepomáhají pouze prezentujícím, ale všem lidem, kteří se zabývají seberozvojem. Učí nás lepšímu pochopení sebe sama, lepší komunikaci, práci s emocemi, budování vědomé zkušenosti. Jde o umění soustředěnosti a zároveň uvolněnosti, dvou zdánlivě protichůdných stavů. Je možné najít ten vyvážený bod, kdy jako při jízdě na kole nebo surfu, umíme držet rovnováhu.
Pokud se toto naučíme a už nám to neubírá tolik energie stejně jako třeba první lekce řízení auta, pak můžeme skutečně vstoupit do vztahu a tvořivě komunikovat, nejen při prezentacích, ale i jindy v životě. Nalezli jsme výkonnostní bod nejen pro kvantitu, ale i pro kvalitu. Dnešní doba nám jasně ukazuje, že kvantitativních limitů už jsme leckde dosáhli, v kvalitě však máme stále ještě co dohánět.
Shrnutí:
- Tréninkem si můžeme výrazně zlepšit schopnost koncentrace, kreativního myšlení, komunikace, emoční inteligence a dalších schopností a dovedností.
- Velikou výhodou je, že účastníci mohou i po skončení tréninku používat trénink vnitřního pozorovatele jako sebekoučovací metodu.
- Tento způsob práce je příbuzný s metodou Inner Game Timothy Gallweye či Voice dialogu Artho Wittemanna.
