Dostala jsem nedávno za úkol přijít na to, co je vlastně mojí silnou stránkou. Ten, kdo mi ten úkol dal, se domníval, že to pro mě bude hračka, ale strávila jsem mnoho dní zvažováním všech svých vlastností. Všech pro a proti, zda právě ta a ta vlastnost je skutečně mojí silnou stránkou.
Pracovitost? Ano, když se pro něco nadchnu, dokážu tím být prý až posedlá a dát do toho všechno. Ne, pokud se jedná o monotónní ubíjející činnost, jejíž výsledky nejsou nikde vidět a dělám ji jen z povinnosti.
Zodpovědnost? Ano, je to břímě ale jedna z věcí, díky kterým na sebe člověk může být hrdý. Ne, pokud začnu mít tendenci přebírat ji za někoho jiného a výsledkem je to, že on ji ztratí.
Pečlivost? Ano, mám dobrý pocit, když svoji práci mohu udělat, jak nejlépe to umím. Ne, občas se kvůli přílišné pečlivosti zbytečně připravuji o čas, který bych potřebovala využít jinde.
Praktičnost? Ano, díky ní mohu spoustu věcí vyřešit rychle a efektivně. Ne, když mě díky tomu vnímají jako „suchara“ nebo se snaží jen využít.
Sebekritičnost? Ano, vysoké nároky na mě samotnou mě nutí, být lepší. Ne, když se nemám za co pochválit.
Nevzdávat se? Ano, vždy se snažím hledat možnosti a řešení. Nemám ráda nedořešené věci a tak je to pro mě tak trochu nutnost…
A tak jsem přemýšlela, zvažovala a hledala odpověď, ale žádná z mých vlastností se mi nezdála dost dobrá na to, aby byla mým totemem, který mě má vést životem. A pak, když jsem se s dcerou po dlouhé době dívala na úžasný kreslený příběh Medvědí bratři, mi to při větě: „…nejvýznamnějším totemem je láska. Láska, která dokáže spojovat vše živé…“ došlo. Hledala jsem vlastnost ale o tu, tu vůbec nejde. Jde o pohled na svět. O to, co mě dělá v životě šťastnou, co mě naplňuje a dává energii. O to, proč si mě přátelé váží. O to, proč si svých přátel vážím já.
Každý z nás zná přísloví: „Nečiňme druhým to, co nechceme, aby druzí činili nám.“ Mým mottem, kdysi, když jsem vylétla z rodinného hnízda a stavěla se na vlastní nohy, bylo: “Chovejme se k ostatním tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám. A nikdy se nesnižujme na úroveň těch, kteří nám za to svojí hloupostí v podobě hadího jedu, který v sobě mají, nestojí.” Jen jsem na to, proč jsem, jaká jsem, za ta léta nějak zapomněla.
Snažme se najít svoji šťastnou vlastní cestu a být orli, kteří nemyslí jen sami na sebe. Pár takových, úžasných lidí znám.