Od dubna vstoupí v platnost novela Zákona o veřejných zakázkách č.137 /2006 Sb. Cílem novely má být vládou trvale inzerované omezení korupce, rovné podmínky hospodářské soutěže pro všechny a také zvýšení transparentnosti při zadávaní veřejných zakázek.
Omezení korupce spočívá dle zpracovatele novely, kterým je Ministerstvo pro místní rozvoj, v řešení problematiky anonymních akcií a rozkrytí vlastnické struktury dodavatelů. Rovné podmínky hospodářské soutěže jsou realizovány především zrušením požadavku na ekonomickou kvalifikaci dodavatelů, což bylo dříve požadováno doložením výše jejich obratu, pojištěním, referencemi ap. Dále pak zrušením požadavku na část kvalifikačních předpokladů , což znamená že dodavatelé již nemusí dokládat certifikáty o řízení kvality podle mezinárodních standardů ISO vydaných akreditovanými národními společnostmi (§ 56 odst.4) a 5) Zákona).
Media a veřejnost v naprosté neznalosti problematiky “jásají”: *”Zrušení požadavku na certifikáty je rozhodně krokem vpřed. Odpadá byrokracie dokladů, firmy nemusí vynakládat nemalé částky na budování systémů řízení a certifikaci atd.”*
Pomineme-li skutečnost, že hlavní zdroj korupčního chování anonymní akcie, byly zachovány, podívejme se blíže na to, co do budoucnosti znamená „ne certifikátům ISO“.
Vznik a úloha ISO norem – od zkrocení páry k doložení důvěryhodnosti
Nejprve je nutno předeslat, že kvalita produktů (výrobku i služby) nezávisí jen na technických parametrech a to už od 80-tých let minulého století. Původní kontrolované oddělování špatných výrobků od dobrých patří do „století páry“. Definitivní tečku za takto chápanou kvalitu udělalo potopení Titaniku. Tehdy nebylo možné dohledat dokladovaně celou historii výstavby gigantického parníku. Končí éra kontroly: výroba -> kontrola produktu -> špatný, dobrý.
Pohled je soustředěn na celkovou technicko-organizační přípravu vč. plánovaného výcviku pracovníků, dokumentování postupů, zejména tzv „zvláštních procesů“, kdy po dokončení již nelze kvalitu kontrolovat (např. základy staveb viz dnešní dálnice D47).
S nástupcem vojenství a kosmonautiky v 30-tých létech, zpracovávají vojenští odborníci soubory požadavků, jež musí podniky splňovat, aby je bylo možné považovat za spolehlivé dodavatele pro zbrojní mašinérii. Doložit spolehlivost vyžaduje jasný, dokumentovaný systémy řízení firmy. Do něj patří:
- organizační struktura
- kompetence a odpovědnosti
- jasné procesy a postupy
- eliminace rizik
- způsob vypořádání neshod a celou řadu dalších povinností …
To vše se dělá také proto, aby bylo jasné, kdo co dělal a zda to udělal pořádně. Takový systém měl plněn funkční již světu známý Tomáš Baťa.
Také komplexní péče o zákazníka počínaje jasným a dokonalým definování všech parametrů produktu, řízení změn, servisu a péče o zařízení po celou dobu životnosti až po likvidaci. Po druhé světové válce si takto podobně začínají vynucovat kvalitu od svých dodavatelů i zákazníci „civilní“. Tak vznikly ISO normy, jako soubor minimálních požadavků, jímž musí vyhovět dodavatel výrobků nebo služby, aby mohl být považován za dodavatele spolehlivého a důvěryhodného.
S vývojem je kvalita nyní chápána jako souhrn všech faktorů, které vedou k uspokojení zákazníka a to i dodržení projektovaných parametrů. Filozofie kvality dostává v západní Evropě zcela nový rozměr:
“Kvalitní produkt může vzniknout jen v dobře řízené a organizované firmě.”
Plnění ISO norem a příslušný doklad – certifikát, vydaný oprávněnou certifikační společností je vizitka důvěry, odpovědnosti, funkčnosti procesů a celkového pořádku ve firmě. Je to jediný průkaz schopnosti uspokojit očekávání potřeb zákazníka a zasloužit si jeho důvěru plněním základního principu korektnosti : “Co slíbil, to udělal!”
Dozorčí spolky – akreditované certifikační orgány:
Vydávat osvědčení-certifikát, jako doklad o nezávislém prověření předem dohodnutých kriterií (normy ISO) nemůže každý! Může jen nezávislý a důvěryhodný prostředník tzv. “třetí strana“, vstupující mezi zákazníka a dodavatele.
Tento princip má historii již ve zmiňovaném „století páry“, jako nezávislé kontroly vlastních výrobků.
- r. 1886 vzniká v Manchestru společnost dozorující výrobu a provoz parních kotlů. Následuje Švýcarsko, Rakousko Uhersko, Německo a další
- r. 1900 existuje mezinárodní svaz, který vytváří první společné předpisy pro výrobu a zkoušky kotlů
- r. 1960 je založeno sdružení západoevropských dozorových společností (C.E.O.C), jako proces sjednocující mezinárodní úroveň techniky a její bezpečnosti.
- r. 1942 vydáno Vládní nařízení o technickém dozoru, kterým byl ověřen Technický dozorčí spolek Praha.
- r. 1952 přebírá tuto povinnost Ústav Technického dozoru Praha, po roce 1968 Český úřad Praha a Inspektoráty bezpečnosti práce v krajských městech.
- r. 1989 se registrují nezávislé, neziskové organizace a společnosti, které přebírají a provádí část těchto činností jako soukromoprávní instituce.
Stát si ponechává pouze kontrolu nad některými vyjmenovanými technickými zařízeními se zvýšeným rizikem prostřednictvím Technické inspekce ČR. Tyto spolky a úřady vyvíjí nezávislou činnost kontrolní a dozorčí, ověřují odborné způsobilosti firem a jednotlivých pracovníků, vydávají o tom doklady, osvědčení, oprávnění, certifikáty.
Kompetence těchto „třetích stran“ (nezávislých spolků a úřadů) jsou řízeny legislativou jednotlivých zemí v návaznosti na evropské instituce. Tento princip je zcela zásadním požadavkem sjednocované Evropy, kdy si jednotlivé země musí osvojit shodné právní normy a legislativní procesy, jako podmínku nutnou pro bezbariérový obchod a volný pohyb firem i pracovníků. Pro oblast ověřování systémů řízení kvality podle ISO norem je u nás ze zákona zřízen Český institut pro akreditaci Praha. Ten stanoví přísná výběrová pravidla po jejichž splnění a ověření dochází k akreditaci – pověření výkonem certifikace v určité specifické oblasti podle oboru činnosti zákazníka. V tomto systému vydaný certifikát ISO má následně mezinárodní platnost, tudíž se jedná průkazný dokument, všeobecně akceptovaný, dokladující způsobilost firmy splnit převzaté závazky.
Současný stav v ČR
Zákonodárci výše zmiňovanou úpravou rezignovali na požadavky týkající se kvality řízení a řízení ochrany životního prostředí o technických kvalifikačních předpokladech a v souvislosti s tím vypustili odst. 4), 5), §56 Zákona o veřejných zakázkách. Předkladatel již nyní nemusí předkládat certifikáty ISO. To ovšem nijak neulehčuje situaci jak zadavatelům, tak účastníkům řízení. Požadavky na zabezpečení kvality a ochrany životního prostředí jsou nadále obecně zakotveny v čl.2 písm. c) a f) §56 Zákona.
To bude do budoucna znamenat nejen problémy v posuzování předložených nabídek, ale zejména v jejich vyhodnocování. Jednoznačný výklad Zákona, koncentrovaný v prostém předložení mezinárodně uznávaného certifikátu ISO, je zrušen. K čemu vypuštění certifikátu ISO asi povede:
- složitější zadání výběrových řízení -> specifikace více parametrů
- posuzování kvant dokumentů –> nárůst práce úředníkům
- najímání, ne levných expertů, kteří budou, zcela mimo uznaný evropský akreditační systém, vydávat byť odborná, ale diskutabilní dobrozdání
- prověřování dodavatelů audity a kontrolami -> nárůst dalších nákladů
- …
V souvislosti s tím lze poukázat na připravovaný návrh Směrnice Evropského Parlamentu č.2011/0438 (COD) o zadávání veřejných zakázek. Ta nekompromisně požaduje nejen průkaznost ve vztahu ke kvalitě řízení a ochraně životního prostředí, ale v návaznosti hodnocení ceny staveb též průkaznost řízení životního cyklu vč. sociální a společenské odpovědnosti dodavatelů.
Závěr:
Zrušení požadavku předložit doklad o důvěryhodnosti firmy v podobě „Ne certifikátům ISO“ je m.j. proti zásadám a požadavkům na volný obchod sjednocené Evropy a v konečném důsledku proti principu novely Zákona, kterým je v konečné podobě snížení ekonomické ztráty. Je v daném případě lhostejné, zda se jedná o ztráty korupcí, či nekvalitou (viz např. D 47).
Uvedená úprava se jeví jako další důkaz o tom, že politicko-podnikatelské mafie a loby nadále ovládají vznik i obsah legislativy tak, jak je to pro ně výhodné.